22 September 2014

31 August 2014

Seafoam

image source

chtěla bych být průzračná jako mořská pěna

Neumím zdůvodňovat. Prostě se mi to líbí nebo ne.

Občas zastávám něco, co si vlastně tak úplně nemyslím, jenom abych viděla, jak lidi reagují. Baví mě provokovat. 
Neumím přímo odpovědět na to, na co se mě lidi ptali, protože mi myšlenky neustále proudí několika různými směry. 
Baví mě potkávat lidi jednou za čas a sledovat jak stárnou, moudřej, maj nový vrásky kolem očí ze smíchu a nebo nový jizvy.
Jsem hodně sama. Nejradši ale s někým, s kým můžu mlčet a není to trapný. 
U jídla a hudby mi chutě oscilují mezi extrémy. Když se přejím sladkým, musím si hned dát něco slanýho. 
Často ale taky poslouchám jednu věc dokola, dokola a dokola. A dokola a dokola a dokola.
Nedokážu lhát a tak radši mlčím. Občas nedokážu říct pravdu a tak radši mlčím. Většinou nemám tolik odvahy, kolik bych potřebovala. 
Nevymýšlím přesahy a nesnažím se nic sdělit. Jsem hodně jednoduchá, ale ne tolik, kolik bych potřebovala.

Nejradši jsem, když se mi podaří v někom vyvolat pocit, jakkoli banálně by to mohlo znít.
Život je celej o pocitech. Pocit sounáležitosti, ať už to je společná víra, kus umění nebo hudební vkus. Nebo naopak pocit odporu a nutnosti vyjádřit se a redefinovat to kolem, oponovat a protestovat. Whatever. Nic víc nepotřebujete. Pocity jsou teď tím nejžádanějším zbožím. Roděj se a zanikaj a nemůžeš si je koupit. Jsou to, co v nás skutečně zanechává stopu. Není potřeba zdůvodňovat, je dobrý je vyprovokovávat a nutit lidi cítit a budovat kousek po kousku svoje vnitřní pocitový krajiny. Smutky v nich dělají krátery a lásky zase hory, pohoda v nich dělá moře a neklid vlnobití, přizpůsobivost vám poskytne loď a nezájem vám ji zboří. V hodně členitejch krajinách je občas těžký se pohybovat, ale o to krásnější, protože můžou nabídnout víc, než jakákoli krajina z písku a listí, kterou jste dosud poznali. Baví mě prozkoumávat krajiny ostatních lidí, občas se pak ale ztrácím v tý vlastní.

Tenhle článek nemá žádnej přesah.

Something to cry to on Sunday afternoon: Federico Albanese (album on Spotify)

27 August 2014

Výstava

Není to ani dva týdny zpátky, co jsem se bláhově zařekla, že bych žádnou výstavu v nejbližší době organizovat fakt nechtěla. Samozřejmě mě den na to čekala smska hovořící o opaku, a protože všechno najednou začalo dávat smysl, mám to potěšení Vás pozvat ve čtvrtek 4. září od 18 hodin do Café Lajka na Letné (naproti AVU), kde vystavíme s Lucijí svoje #hezkýfotky. 

Občerstvení a víno zajištěno, přijďte včas, DJ set nám zahraje aid kid.
Moc ráda Vás uvidím!

Facebook event.



26 August 2014

Pyrexia


Tohle léto bylo zvláštní. Horký a živý. Živý sny se prolínaly s horkem, horko se sny. Sny ale stejně nakonec vykrystalizovaly nad realitu a paměť tu sůl sfoukla zpátky do propadliště podvědomí, takže si je můžu obnovit jen z kousků papíru, na kterým jejich fragmenty ulpěly, protože zapomenutý být rozhodně nechtěly. Podvědomí je teď těmi sny naplněný, ale tak nějak jinak než by se dalo považovat za správný. Zpátky do reality, její kousky zůstaly otisknutý do třech svitků světlocitlivýho filmu ve všech světelnejch délkách, který takovej obyčejnej film z drogerie a patnáct let starej foťák zachytit dokáže. Zároveň jsou k nim připnutý i vzpomínky na chvíle, který zachycený nejsou. Spíš než fotky, je to teda taková mapa, který se vzpomínky můžou držet - žebřík po kterým můžou vylézt na chvíli ven z prosolenýho podvědomí na hranici paměti, porozhlídnout se a zase se rozsypat a zaplnit místo mezi průzračně čistými krystaly novejch vjemů, který je svou tíhou vytrvale drtí na úplně jemnej lehce slanej prášek. 



Vzpomínky na léto ve městě

10. srpna 2014


Prosím, ať jsou všechny dny takový, že z nich pak máte horečku.
Druhej den si vezmete paralen a jdete na koncert Orffů do Neustadtu a nebe je temný a zpívá magickým jazykem a kapky vám na tvářích dělají slzy. Vypadáte pak stejně uplakaně, jako když při koncertu běžíte za zpěvákem, oči plný deště, na filmu poslední políčko a vběhnete přímo do hloučku kamarádů, který vás obejmou a je to jako spadnout do cukrový vaty nebo hromady makaronek. A vůbec, do takovejch hromad padáte aniž to čekáte.

Vždycky jsem si myslela, že po smrti chci sedět v kině se sedačkama z rudýho sametu, všichni moji milí by dostali pozvánky a pak bychom jedli popcorn a prohlíželi naše životy znovu a znovu. Play. Rewind. Slow-mo. Změnila jsem názor. Může to být i hudební festival. Rozhodně chci aby k tomu hrála hudba. Když budeme mít unavený oči, můžeme jenom poslouchat. Bavilo by mě poslouchat soundtracky životů ostatních lidí.

Text, kterej jsem psala dva týdny zpátky. Pořád stejně živý pocity. Už zase jsem v noci měla horečku a tři dny nemůžu pořádně spát. Budím se z nejrůznějších důvodů. Zdají se mi sny plný krve a stříbrnejch ryb v hlubokejch studních a nebo někdo ve čtyři ráno na pavlači přesazuje kytky a rozbíjí květináče. Ve čtyři ráno je dost těžký rozlišit realitu od snu. Prej je lepší je nechat uschnout než přelejt. Myslim, že pro květiny není dobrý ani jedno.

Tohle léto je zvláštní. Dny nicnedělání nebo sezení u počítače a editování se střídají s dny extrémní aktivity. To jsem pak třeba dvacetčtyři hodin na cestě, tisíc kilometrů v jednom dni, nespím a ani mi usnout nejde, vlastně ani nechci. Z autorádia hrají Darkside a já koukám na mizející hvězdy a rudnoucí časně ranní oblohu. Když jdu o pár hodin později stejnejma starejma ulicema, svět je jako proměnej, zdá se mi, že je všechno mnohem jasnější a přímější. Vlastně se mi to nezdá, jsem absolutně probuzená a přítomná. Mám pocit, že v normálním stavu jsme všichni uspaný, ukolíbaný všednodenností, ač odpočatí do sytosti, ospalý a zívající. Myslím že spánek je přeceňovanej. To ráno jdu spát jenom z donucení, budím se po pár hodinách a je tak akorát čas na odpolední kávu, jídlo a trochu ježdění vyhřátejma ulicema v letním dešti. 

Už několik týdnů v kuse koukám na Mistaken for Strangers a neposlouchám skoro nic jinýho. Nemůžu si pomoct. Hudba mě teď nějak moc snadno dojímá. Přesně vím u kterých pasáží to přijde. Zajímalo by mě, čím to je, jestli existuje nějaká kombinace tónů, univerzální spouštěč pláče. Mají ho i jiný kapely. A tak mi na hardcorovým koncertě skrz pot kanou slzy, protože mi připadá, že zpěvák vyzpívává všechnu bolest světa. To ráno jsem se probudila s touhou udělat něco, co se nesmí a večer lezeme přes opuštěný tribuny, kouříme trávu a stadion je pustej, světlo bliká z žlutý do modrý a nad Prahou nejsou vidět hvězdy. V takový chvíli všechna bolest světa ustupuje. Na chvíli.

Život mi teď naděluje pravidelnou dávku jednoho zázraku denně.
Nastoupím tak do vlaku domů s tím, že je to ten špatnej, protože mi ujel ten s kávou zdarma, ale hned na první sedačce proti mě sedí P. a A. navracející se z dvouměsíční cesty na kolech po Skandinávii. A nebo jedu po Kampě a měsíc je velikej a září a já mám chuť projezdit celou noc. A paní uprostřed parku zpívá operní árii z Rusalky a někdo s kolem stojí na kraji trávníku a strnule poslouchá a to mě baví, u Karlova mostu mě dojede a sleduje, jak se za jízdy pokouším balancovat po obrubníku, dáme se do řeči, načež se představí a už jsme doma, vlastně jsme se už jednou potkali.

Věřím, že takový zázraky se dějou každej den a je to důvod, proč se těšit na vstávání. Jsou dny, kdy se zázrak stane a já si ho nevšimnu. Nejvíc zázraků se děje, když mám na sobě jedny konkrétní šaty, ale nechci to spojovat a tak je nosím jen občas. Druhej den mi přijde smska, jestli nechci mít výstavu a přitom jsem se v noci zařekla, že bych to rozhodně ale naprosto vůbec nikdy nechtěla a nikomu, kdo musí udělat do září výstavu to fakt nezávidim. Tak jo. 

Nedávno mi vytrhli dlouho bolavej zub a všechno je nějak lepší. Už asi nebudu mít horečky a beru svoje poslední paraleny. Pro tentokrát. 
Asi bych měla přestat nechávat věci vyhnívat.   --->



---
Dneska se mi zdálo, že jsem dojela na lady 26 do Alp. Byly kousek za Prahou směrem na Berlín a jelo se tam celou dobu po rovině. Ostatní lidi a auta mě sice předjížděli, ale myslím že takovej zážitek z horskejch štítů neměli.
---
Dneska se mi zdálo, že jsem donutila Matta Berningera pít pivo místo vody a chodit po visuté lávce z betonu.
poslední políčko

08 August 2014

Lisbon IV: ocean & surf


Omg, surfování! 
Omg, surfování!
Omg, surfování! 

Bylo to tak úžasný, že jsem neudělala žádný fotky. Ale ten pocit, když jsem poprvý chytla vlnu a celou její rychlostí jela k pobřeží, to nikdy nezapomenu.

Za celý můj pobyt v Lisabonu jsme byly u oceánu vlastně jenom dvakrát. Na koupací pláži Carcavelos jsme dojely vlakem z centra asi za 20 minut a já jsem se během hodiny celá pěkně spálila. Na surf jsme jely asi 40 minut autobusem na druhou stranu řeky na Costa Da Caparica, kde jsme si na Castelo Beach zaplatili na dvě hodiny instruktora z DuckDive (spolu s půjčením surfu a neoprénu to vyšlo na 15 EUR, což je hodně fajn). Dvě hodiny ve vlnách byly totálně dostačující a vyčerpávající, takže jsme pak jen zbytek odpoledne prospaly pod slunečníkem a večer jen sebraly síly jít na čínský all you can eat bufet. 


A vůbec, jídlo...
Pokud chcete v Lisabonu zkusit něco lokálního, zajděte na pozdní večeři (Portugalci nejedí většinou dřív než v devět, ideálně třeba o půlnoci) do nějaké malé hospůdky tady (to, co v Anglii běžně snídají - vajíčka, klobásky, atd., to se tady večeří), než zamíříte na pivo nebo sangrii do Bairro Alto
My se stravovaly převážně nejrůznějšími čínskými all you can eat bufety - u sushi mají nejlepší poměr cena/kvalita v Buddha Sushi - můžete si dát buď all you can eat a nebo take away - nacpat do krabičky co se vejde, zaplatit tři eura a vzít si to do parku přes cestu s dokonalou vyhlídkou na město.
A určitě neopomeňte místní specialitu - zázvorový likér Ginja v zapadlým krámku s místním svérázem, ověšeným praporky v Rua do Capelao.

Fotky: na Lindy Canon 60D a iphone